Po náročných týdnech jsme dostali volný víkend. S kamarádkou z Bosny a Hercegoviny jsme se vydaly do nedalekého Oroville. Přehradu jsme sice nakonec neviděly, ale vůbec nám to nevadilo. Prošly jsme se podél Feather River, objevily místní farmářské trhy a daly si výborný mangový salát. Někdy člověk zjistí, že nejlepší zážitky nejsou ty naplánované. V neděli přišel čas trochu zpomalit. Dopoledne patřilo práci na závěrečných projektových zprávách a pracovním emailům z domova. Pozdě večer jsme ještě vyrazili do observatoře v Bidwell Parku. Poprvé v životě jsem měla možnost vidět v celé kráse souhvězdí Štíra. V České republice tak vysoko nad obzorem nikdy nevystoupá, takže to byl jeden z těch okamžiků, kdy si uvědomíte, jak daleko od domova vlastně jste.

Poslední dny v Chicu se nesly ve znamení završení celého programu. Poslední přednášky, dokončování našich mezinárodních projektů a pilování prezentací, které jsme ve středu úspěšně představili. Práce v týmu občas přinesla rozdílné názory, ale nakonec jsme všichni zjistili, že právě schopnost hledat společnou cestu je jednou z nejcennějších dovedností, které si odvážíme domů. Následný závěrečný rozlučkový ceremoniál byl velmi emotivní. Loučení s lidmi, které jste před pár týdny vůbec neznali a kteří se mezitím stali přáteli, není vůbec jednoduché.

Během pobytu v Chicu jsem si ale také všímala věcí, o kterých jsem doteď nepsala. Například bezdomovectví je tu mnohem viditelnější než u nás. Stany na chodnících, provizorní přístřešky nebo matrace schované mezi stromy se po několika týdnech staly téměř běžnou součástí každodenního života. Přistihla jsem se, že jsem si na ten pohled začala zvykat. A právě to mě vyděsilo možná víc než samotné bezdomovectví. Samozřejmě jsme se místních na situaci a její řešení ptali, ale je to opravdu velmi komplikovaný a komplexní problém, který mi právě mnohé přednášky na univerzitě pomohly pochopit.

Ve čtvrtek jsme sbalili kufry (43 liber z povolených 50 – malá osobní výhra) a po noční cestě dorazili do Chicaga. A najednou jako bych byla v úplně jiné zemi. Místo kalifornského slunce z oblohy padá déšť, chladný vítr vane od Michiganského jezera (ne nadarmo se Chicagu přezdívá Windy City) a úplně mě uhranulo panorama mrakodrapů mizících v mracích. Přesto mě první kroky vedly právě k jezeru. Atmosféra byla magická.

Chicago mě během prvních dní nadchlo svou architekturou i přátelskostí lidí. Řidiči autobusů jen mávli rukou a řekli „free ride“, když mi nefungovala karta. V Lincoln Park Zoo jsem se zase dozvěděla, že některá zvířata prostě mají svůj „me-time“ a návštěvníci musí respektovat jejich soukromí. Musela jsem tedy věřit, že tučňáci, surikaty, nosorožci i lvi tam opravdu někde odpočívají.

Společně jsme objevovali město z lodě na řece, sledovali ohňostroj nad Navy Pier, vyjeli do nejvyšších pater mrakodrapů, prošli si Millennium Park a zastavili se u slavného Bean a monstrózních luxferových fontán a večer obdivovali videomapping na budově The Mart. Povinně jsem absolvovala i gastrozážitky v podobě pověstné chicagské deep-dish pizzy a hotdogů…možná jsem po čtyřech týdnech trochu sentimentální, ale stejně se čím dál víc těším na chleba s máslem a solí.

Chicagský příběh jsme zakončili návštěvou čtvrti Uptown a dvou středních škol Uplift a Amundsen. Bylo inspirující sledovat, jak jsou školy nuceny pracovat s dětmi z různých jazykových, kulturních i sociálních prostředí. Přestože jsou podmínky jiné než v České republice, mnohé výzvy jsou překvapivě podobné. Průvodcem nám byl profesor z Loyolské univerzity, kde jsme celý den zakončili diskuzí nad rozdílnostmi ve školství po světě. Na závěr diskuze padla otázka, ve kterých zemích mohou studenti studovat vysokou školu zdarma. S velkou hrdostí jsem mohla jako jedna z mála zvednout ruku a říct: „U nás.“

Zítra zvedáme kotvy (dobře, spíš zasunujeme podvozek) a míříme do Washingtonu, D.C. Předpověď slibuje kolem 40-42 °C a vlhkost, která prý člověku připomene, že vzduch může mít téměř tekuté skupenství. Když jsem minulý týden četla, jaké tropy panovaly v Česku, často jsem na vás doma myslela. Vypadá to, že teď si podobnou zkušenost vyzkouším na vlastní kůži i já. Tak mi držte palce. Jestli příští týden bude poslední díl bez jediné zmínky o vedru, bude vám asi jasné, že jsem celý týden hledala nejbližší klimatizaci.

Pokračování příště…