Poslední zastávkou našeho programu byl Washington, D.C. A musím přiznat, že mi v mnohém připomínal Prahu. Metro, vládní budovy, lidé v oblecích spěchající do práce, ale zároveň desetitisíce turistů. Hlavní město prostě žije svým vlastním tempem. Tentokrát nám ale program určovalo hlavně počasí. Teploty atakovaly čtyřicítky a celé město se připravovalo na oslavy 250 let americké nezávislosti. Všude ploty, uzavřené ulice, zvýšená bezpečnostní opatření a davy návštěvníků. Přiznávám, že jsme plán dne často přizpůsobovali tomu, kde je zrovna klimatizace.

A právě díky tomu jsem se dostala i na místa, která bych si možná sama nevybrala. Do National Gallery of Art jsem šla hlavně proto, že tam bylo příjemně chladno. Nakonec jsem odcházela nadšená. Nejvíc mě oslovila sekce moderního umění a jedno dílo, které ve mně zůstane ještě dlouho. Na mapě světa byla místo Jižní Ameriky Afrika. Jediný obraz mi připomněl všechny příběhy, které jsme předtím slyšeli v Muzeu afroamerické historie. Přesně tak má podle mě umění fungovat. Naopak Národní přírodovědné muzeum bylo láskou na první pohled. Stihla jsem projít hlavně expozici hornin, minerálů a drahokamů, ale jako učitelka chemie bych tam klidně vydržela celý týden.

Jenže největší lekce nakonec nepřišla ani ve Washingtonu. Přišla ve chvíli, kdy program skončil. Na závěrečné večeři jsme se objímali, smáli i plakali. Nebylo to hrané ani povinné. Prostě nám došlo, že lidé, kteří byli ještě před pěti týdny úplně cizí, se stali součástí našich životů. A možná jsem si definitivně uvědomila, že je konec až ve chvíli, kdy se večer na naší whatsappové skupině neobjevil podrobný program na další den.

Cesta domů pak byla dobrodružstvím sama o sobě. Zrušený let, přebookování přes New York, dvanáct hodin čekání na letišti kvůli bouřkám, neplánovaná noc ve Virginii… a nakonec šťastný návrat domů. Když tohle píšu, sedím ve vlaku do Olomouce a pak pokračuji do Bruntálu. A na co jsem se těšila nejvíc? Na rodinu. Na přátele. Na český les. Na sportování.

Ale zároveň už teď vím, co mi bude chybět. Ne slavná místa. Ne mrakodrapy. Ani americká města. Budou mi chybět lidé. Možnost potkávat každý den někoho nového, dát se do řeči s úplně cizím ale přátelským člověkem na ulici a zjistit, že je ředitelem hotelu, ve kterém bydlíte. Budou mi chybět rozhovory, společné večeře, smích i nekonečné diskuze o tom, jak funguje nejen školství na různých kontinentech.

Jestli mi těch pět týdnů něco opravdu dalo, pak je to přesvědčení, že nezáleží na tom, z jaké země člověk pochází. Záleží na tom, jaký je. A také na tom, že každý z nás může udělat něco dobrého pro své okolí. Dobrovolnictví, které jsem v Americe viděla na tolika místech, mi připomnělo, kolik energie někdy věnujeme stěžování si na věci, které nezměníme. Přitom stejnou energii můžeme proměnit v něco, co pomůže druhým.

Odjížděla jsem do Ameriky s očekáváním, že poznám jinou zemi, ale vracím se domů s mnohem cennější zkušeností – poznala jsem trochu víc sama sebe a znovu si připomněla, kolik dobra v sobě lidé mají, když dostanou příležitost ho ukázat.

Děkuji všem, kteří byli součástí této cesty – organizátorům programu, přednášejícím, hostitelským rodinám, novým přátelům i všem, kdo moje asi dost neobvykle dlouhé příběhy četli až do konce.